Search

 

Pro začátek jeden caveat. Ve světě běžného komerčního překladu na Západ od nás se na překládání do cizího jazyka nepohlíží jako na dobrou praxi. Je logické, že překladatelé pracují do jazyka, který ovládají nejlíp. Avšak zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, stanoví, že „tlumočník“ je univerzální odborník, který je schopen jak překládat, tak tlumočit, a to oběma směry. Pro potřeby praxe je však možná tento požadavek zbytečně přísný.

 

Oddělení soudních tlumočníků od překladatelů se věnoval předchozí článek. Logickým krokem by bylo i oddělení aktivní a pasivní znalosti jazyka.

 

Problematika překladu do cizího jazyka je zrádné téma, a ani teoretici překladu na něj nemají jednoznačný názor. Zkusme si pro začátek definovat, co je to vůbec mateřský jazyk. Je to jazyk, který nás naučila naše matka? Nebo je to spíš jazyk, kterým mluvíme doma v rodině? Nebo je to jazyk, v němž jsme získali vzdělání? Nebo je to jazyk, kterým nahlas pozdravíme plechovku, která nám zrovna nešikovně spadla na nohu? Je zajímavé, že ani odborná literatura nedává na tyto otázky jednoznačnou odpověď. Překlad do cizího, neboli nemateřského jazyka, je tedy překlad do jazyka, který ovládáme v určitém rozsahu, který je nižší než ten, který jsme se právě snažili definovat.

 

Současný zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, přitom dává tlumočníkovi obrovskou autonomii. To, k čemu připojil otisk své pečetě, platí do doby, než jeho překlad někdo napadne u soudu. Žádnou povinnost průběžného vzdělávání přitom zákon soudním tlumočníkům neukládá.

 

Soudní tlumočník, který překládá listinu do cizího jazyka, řeší několik problémů najednou. Za prvé, snaží se pochopit výchozí český text. (Co znamená „zmařit úspěch nabídky převzetí“? Co si máme představit pod „naturálními náležitostmi a zvláštními požitky“?) Za druhé, řeší, jak vystavět větu v cílovém jazyce tak, aby byla srozumitelná a byla gramaticky a stylisticky správná. Musí se rozhodnout, jak naložit s reáliemi a právními instituty, které cílový jazyk nezná, jinými slovy, jak přeložit nepřeložitelné. V překladu do mateřského jazyka se můžeme zaměřit primárně na pochopení toho, co nám říká výchozí text. V překladu do cizího jazyka často nedokážeme ani správně posoudit, zda jsme vyrobili větu, která obsahuje všechny informace, které obsahovat má, a plní svůj účel a ještě zní přirozeně.

 

Překlad do cizího jazyka je tedy proces, který vyžaduje značné úsilí. Kvalita výsledného textu je přímo závislá na míře jazykových kompetencí překladatele a jeho znalostech právních systémů obou jazykových oblastí. To, že do cizího jazyka překládáme, je skutečnost, kterou je potřeba přijmout. Je ale opravdu nutné, aby to uměl každý soudní tlumočník? Nezlepší se dostupnost jejich služeb, když stát umožní každému uchazeči posoudit, zda si troufá na překlad do cizího jazyka, nebo ho uvede pouze jako pasivní a soustředí se na převod cizojazyčných listin do češtiny?

 

Kolik znáte takových univerzálních odborníků na bengálštinu? V seznamu soudních tlumočníků je pouze jedno jméno. Pro další příklady nemusíme chodit daleko, stačí se podívat, kolik je v České republice soudních tlumočníků lotyšštiny, která je jedním z úředních jazyků EU. Jsou dva a jsou nuceni cestovat po celé republice.

 

Důležité je i to, že značný počet soudních tlumočníků nejsou rodilí mluvčí češtiny, a jejich potenciál by mohl být primárně využit právě pro překlad do cizího jazyka. Mimo jiné by se tak omezil počet případů, kdy soudní tlumočník neovládá češtinu na úrovni, která se vyžaduje pro písemný překlad.

Kvalitní regulace by měla reagovat na potřebu. Z množiny listin, které projdou rukama soudního tlumočníka, tvoří značnou část standardizované dokumenty typu matričních dokladů, výpisů a diplomů. U vzácných nebo exotických jazyků v úvahách o jmenováním soudním tlumočníkem hraje roli sebedůvěra potenciálního uchazeče. Tím, že stát požaduje po soudních tlumočnících, aby uměli jak tlumočit, tak překládat, a to rovnou i do cizího jazyka, přichází o odborníky, do jejichž vzdělání investoval, a jejichž odbornost pak není schopen plně využít.

 

Oddělení aktivní a pasivní znalosti cizího jazyka se tedy jeví jako řešení, které by možná lépe odpovídalo současným potřebám a otevřelo většímu počtu kvalifikovaných odborníků přístup k činnosti soudního překladatele.

 

Zajímá vás soudní tlumočení a překlad?

V nové sérii článků rozkrýváme pohled translatologů.

Updated: Jul 30

 

Současnou úpravu činnosti soudního tlumočníka a překladatele najdeme v zákoně č. 36/1967 Sb. Hned na začátku je třeba upřesnit, že zákon žádný pojem „soudní tlumočník“ nebo „soudní překladatel“ nezná. Soudní tlumočení, soudní překlad, úřední překlad, úředně ověřený překlad, překlad se soudním ověřením, překlad s úředním ověřením, překlad s kulatým razítkem... Nic takového v zákoně není. Najdeme tam pouze pojmy „tlumočník“, „tlumočnická činnost“ a „tlumočnický úkon“. Je zajímavé, že ani jeden z těchto pojmů zákonodárce nedefinuje.

 

Definicí, co to je překlad, a co je tlumočení, to začíná. Zákon to nerozlišuje. Z praxe samozřejmě víme, že se jedná o dvě odlišné činnosti, každá z nich vyžaduje určitou sadu dovedností a osobnostních kvalit. Často navíc jdou proti sobě. Jeden příklad za všechny. Devizou překladatele je pečlivost, má možnost se ke své práci vracet a k dobré praxi patří překlad po sobě přečíst a zkontrolovat. Tlumočník naopak musí být rychlý, protože zpravidla nemá čas hledat nejvhodnější ekvivalent a k tomu, co již jednou řekl, se zpravidla vrátit nemůže. Tlumočník je navíc vystaven specifickému typu stresové zátěže, která není vůbec typická pro práci překladatele a nebývá překladateli vyhledávána.

 

Mezinárodní instituce, jako je OSN, mají překladatele a tlumočníky zvlášť, na tyto pozice se pořádají odlišná výběrová řízení. Dva různé útvary má i Evropská komise, DGT je generální ředitelství pro překlady, tlumočení zajišťuje SCIC. Tím, český zákon neodlišuje překlady od tlumočení, tak nepřímo stanoví, že soudním tlumočníkem se může stát pouze osoba, která je schopna vykonávat obě tyto činnosti. Tlumočení však nikdy neprobíhá zároveň s překladem. Není výjimkou, že se ve stejné věci prostřídá několik tlumočníků, a žádný významný praktický důvod spojovat v jedné osobě schopnost nejen překládat, ale i tlumočit, není. Proč zákon zná pouze pojem tlumočník, tak není vůbec jasné, a stát se tak pravděpodobně ochuzuje o kvalitní překladatele, kteří nestojí o to, aby chodili tlumočit vypjaté situace, kde je zpravidla nutná přítomnost soudního tlumočníka, a naopak o ty nejlepší tlumočníky, kteří by mohli a chtěli tlumočit, ale nechtějí překládat. Pro ilustraci, pouze 25 členů Asociace konferenčních tlumočníků v ČR (ASKOT) z celkového počtu 84 má tzv. kulaté soudní razítko.

 

Požadavek na univerzální schopnosti osoby, která je oprávněna zajišťovat úředně ověřený překlad, tak nemá logiku a návrh nového zákona o soudních tlumočnících a soudních překladatelích, který na podzim roku 2019 pravděpodobně schválí Poslanecká sněmovna, již činnost tlumočníka od činnosti překladatele odděluje.

 

Když se začneme pídit po tom, jak má tlumočník tlumočit (a per analogiam i překládat), dozvíme se, že tlumočníci jsou povinni vykonávat tlumočnickou činnost řádně, ve stanovené lhůtě a jazyce, pro který byli jmenováni. Tlumočník je dále povinen vykonávat svou činnost osobně. Zákon dále hovoří o také o zákazu podjatosti, kterou je nutno chápat jako přímý zájem na výsledku řízení nebo osobní vztah k jeho účastníkům. Co si máme představit pod slovem „řádně“?

 

V oboru, který není nijak regulován, a kde neexistují žádné normativní požadavky, si pod slovem „řádně“ můžeme představit cokoli. Když to přeženeme, znamená to, že překlad musí obsahovat stejný počet řádků jako originál? Jakékoli úvahy tímto směrem nás nutně zavedou do teorie překladu a tlumočení. Nic jako „správný překlad“ však neexistuje a žádná kritéria pro hodnocení „funkčnosti“ překladu nikde kodifikována nejsou. Odpověď na to, zda má překlad vypadat „cize“, nebo naopak „zapadnout“ a tvářit se jako listina vyhotovená v daném státě, hledá každý překladatel sám.

 

Klasickým příkladem tohoto věčného dilematu je překlad názvu matričního dokladu, který má doma každý. Má rodný list vystavený v Kanadě nebo v Rusku být správně přeložen jako „osvědčení o narození“, což je doslovný a zcela správný překlad, nebo by se to mělo překládat jako „rodný list“, protože se tento typ matričního dokladu nazývá v Čechách zrovna takto?

 

Na volný trh s překlady a tlumočením může vstoupit každý. Z logiky věci se nejedná o žádné povolání, které by mělo svou stavovskou komoru nebo jiný subjekt, který by určoval závazné standardy a dohlížel na kvalitu výkonu činnosti. Běžný komerční překlad je služba, jejíž podmínky určuje trh. Soudní tlumočník však působí ve veřejnoprávní rovině. Překládá listiny, na jejichž základě rozhoduje soud, naplňuje právo na soudní řízení v jazyce, který obžalovaný ovládá. Ostatně tlumočníka v trestních věcech zajišťuje na své náklady stát. Lékaři, notáři nebo stavební inženýři mají stavovské komory. Posláním České advokátní komory je například, mimo jiné, chránit a garantovat kvalitu právních služeb poskytovaných advokáty. Je proto překvapivé, že kvalitu služeb soudního tlumočníka, potažmo překladatele, nechrání a negarantuje podle současného zákona nikdo, a je schována za slovíčkem „řádně“, které samo ani není nikde… řádně definováno.

 

 

Zajímá vás soudní tlumočení a překlad?

V nové sérii článků rozkrýváme pohled translatologů.