• NEJSEMTABU

Jak žít beze strachu vol. 1



Posledních pár měsíců jsem měla problém napsat nový blog. Vždy mě napadlo nějaké téma, které jsem rozepsala, ale nevěděla finální poselství, které bych vám chtěla předat. A proto jsem radši mlčela. Protože mlčeti je někdy zlato…


Pak se mi najednou sešlo několik rozhovorů, u kterých jsem si všimla, že se jimi táhne nit jednoho velmi specifického tématu. A to téma strachu. Který nám je přirozený a pomáhá v přežití. Kterého ale máme v životě každý až moc. A většinou to s holým přežitím nemá nic společného. Spíš se jedná o společenské konvence, důsledky výchovy, vzhled, strach z projevení svého pravého já.


Takže téma by už bylo – Jak žít beze strachu. Teď jsem jen potřebovala ten správný úhel, tu správnou jiskru, která by zažehla moje mozkové závity a mně přistála v hlavě hypotéza. Jak se do toho blaženého stavu dostat? A je to vůbec možné?


Aniž bych tomu přikládala větší důležitost, několik týdnů jsem bojovala s vracející se virózou. Což je u mě dost normální, mám chronické záněty nosohltanu již od dob, kdy mi Crohn začal. Takže jsem na časté návštěvy nachlazení zvyklá. Jenže teď to bylo jiné. Byla jsem víc malátná, často zvýšené teploty, prostě se to táhlo. Jednoho dne jsem v oblasti intimních partií začala cítit tlak. Mohlo to být cokoli, klidně něco spojeného s menstruačním cyklem, říkala jsem si. Tlak za pár dní odešel. Po dvou týdnech se ale vrátil a začal s větší intenzitou. Najednou jsem začala pociťovat, že se mi začíná „svědit“ stará rána po abscesu. Bolet, nalévat se. To se také někdy může stát a samo vyřešit. Může jít jen o podráždění.


No jo no. Jenže to moje podráždění se zvětšovalo a já najednou s určitostí věděla, že se mi vrátil absces. Protože se to prostě v případě IBD pacientů může stát, a to celkem jednoduše. Především u lidí jako jsem já, u nichž je jedním z projevů choroby náchylnost k perianálním píštělím. Bohužel. V tu chvíli již jen záleží, jakým způsobem se s nastalou situací dá vypořádat. Stačí ještě zaléčení antibiotiky, nebo je již nutný chirurgický zákrok?


Najednou byl můj vnitřní klid ten tam. Byla jsem zpátky v nemocnici. Plná strachu a v očekávání bolesti, u které nikdy dopředu nevíte, jak velká bude. Musíte si počkat a nechat se „překvapit“.


Heuréka! Jiskra k tvorbě zažehnuta!


Jsem plná strachu. Jsem opět na začátku cesty, kdy se musím přestat nervovat a malovat čerta na zeď, jinak se v tom zbytečně zahrabu. Říká můj rozum. A co říká moje srdce? Křičí bolestí a smutkem, že již nechce znovu a znovu tato příkoří zažívat, že už toho bylo dost! Proč mě ta choroba vždycky musí zasáhnout zrovna na těch nejcitlivějších partiích na těle? V epicentru ženství, plodnosti, intimity?


Otázek je spousty. Tak na ně jdu zkusit hledat odpověď. Snad je s vámi budu moct brzy sdílet.

Odvaze a lásce k životu zdar!


Vaše Tereza