Vyhledat
  • Wierix Mikušojc

Továrna na smrt

Aktualizace: led 22

Prosím Vás, já mám být v osm už převlečená, nevíte náhodou do čeho? „No tak to Vám nepovím, já mám jenom tohle, ale to je pro Ukrajince“

Aha, to nevadí, tak já počkám.

„Vám je zima co? Tak pojďte sem, tady si sedněte a nehýbejte se“

„To kvůli kamerám, nebo proč se nemám hýbat?“ „Ne, to ne, jenom tak, aby nebyl ňákej průser, znáte to“

Usazuji se na sedačku pokrytou kůží z divokého prasete.

„Dobrý den, Vy jdete na prohlídku?“ Ozývá se odedveří hlas udýchané paní.

„Ano.“

„Tak pojďte se mnou.“

„Průkaz, že ste zdravá, máte?“ „Ano, tady.“ „Tak, super, já to musím zkontrolovat.“

„Taky, zkusím najít nějaké oblečení, ty co tady byli minule, mi to nevrátili.“

„To víte, taky nám lidi nechodí do práce. Ale kdyby aspoň zavolali, víte co.“

„Tak konečně, tohle si vemte a pojďte se mnou“

Dostávám slušivou kšiltovku s nápisem moda, bílý plášť a vydávám se na svou nejhororovější prohlídku v životě.

„Vezmeme to odzadu a půjdeme ze špinavý do čistý" Říká paní, jež mě provází, zatímco otevírá dveře s nápisem: "Špinavá šatna".

Kousíčky masa a krev se objeví hned po pár krocích. Dalších pár kroků mě vede k dalším dvěřím za kterými se již otevírá peklo. A to doslova.

Oheň, který slouží asi k odstranění štětin z prasečí kůže, nebo nevím, k čemu. Srší z něj plameny na všechny strany. Kousek od tohoto divného stroje se houpou rozřezané poloviny prasátek bez vnitřností. Vypadají celkem stejně jako ta v reklamních letácích. Takzvané zpracované vepřové půlky.

Moje prohlídka teprve začíná. Za rohem ještě trochu blíž k těm plamenům v takovém temném koutě, visí za nohy ještě úplně celá prasátka. Na jejich kůži jsou ještě stále výkaly, ve kterých celý život žili. Jedno z těch mrtvých tělíček s láskou v srdci hladím. Jeho teplota ještě neklesla a od živého se liší pouze tím, že visí za nožičky a nehýbe se.

Má prohlídka pokračuje a zaměstnanci si mě zvědavě prohlížejí. Když jsem se dozvěděla, že je porážková linka rozbitá poprosila jsem, zda bych se mohla podívat na živá prasátka.

Když má průvodkyně otevřela těžké šoupací dveře, naskytl se mi extrémně bolestivý pohled.

Bylo jich tam tolik. Namačkaná na sebe, třesoucí se, čekající na smrt.

Na začátku chodby stála dvě osamělá prasátka, tak nějak růžovější než všechna ostatní. Já už jsem se tou dobou třásla po celém těle, ale nebylo to nic, proti tomu jak se třásli oni.

Na nic jsem se neptala a šla jsem přímo za nimi. Šla jsem opatrně a několikrát jsem si mezitím sedla na bobek a promluvila na ně. Nejprve se moc báli, ale za krátkou chvíli pochopili, že jim nic neudělám, bylo to až neuvěřitelné, jak rychle jim to došlo. Kdyby to byli pejsci trvalo by to podle mě o moc delší čas, než bych si získala jejich důvěru.

Chvíli jsem je hladila a to byla asi ta největší chyba, kterou jsem tam za těmi zdmi udělala. Dotek je podle mě silná energie. Ten dotek převedl jejich životy přímo do mého srdce a od té doby pro mě bylo jejich utrpení mnohem silnější než utrpení všech ostatních.

Pokud ještě někdy půjdu na jatka, nesmím si už žádné z těch zvířátek pohladit, nesmím.

Když jsem je opustila, bylo mi řečeno, že mám počkat, než se zprovozní porážkový stroj.

Rozbil se prý dopravník, který tělíčka těch prasátek hází do vroucí vody.

Čekala jsem v kanceláři, kousek za tou "Špinavou šatnou". A byla jsem svědkem následující konverzace:

Prasata máte ze včerejška hotový všechny? Určitě? No tak když to nevopravíte tak se na to vyserte a jděte na hovězí a udělá se to zejtra kdyžtak. Kolik tam zbylo tak prasat? Šestka a dvojka ulička je plná a vepředu jsme dali ty dvě domácí. Ňáká stovka tam ještě je. Kolik je dneska bejků? Těch je málo asi 24, ale Vendula už sem cpe další krávy, co by měli bejt na zejtra. Těch je 102. Celkem 166 krav to vychází.

Také jsem se dozvěděla, že sem, do Továrny na smrt, přivážejí zvířátka malochovatelé, kteří prý často pláčou a volají opakovaně do kanceláře, dokud se neujistí, že jejich zvířátko je již mrtvé. Ženy i muži pláčou bez rozdílu.

Brzy jsme šli prasátka přehnat z místa, kde čekali na blízkou smrt. Na tu si ten den počkala, kvůli rozbitému stroji, ještě celý další den a celou noc, namačkaní v malé uličce.

Na "přehánění", při kterém se dle slov zaměstnankyně jatek "nic nedělo", se podívejte na tomto videu. Ale pouze pokud nejste AR obhájci. Pokud jste, prosím nepouštějte si to. Je to moc bolavé.

Zatímco tam ta prasátka křičela vyděšením a bolestí, kterou jim způsobovaly kopance a elektrické pohaněče, z bezprostřední blízkosti tuhle hrůznou scénu sledovaly společně se mnou čtyři krávy, které stály hned za malou zábranou. Bylo neuveřitelné, jak zvědavě si to dění, které se před nimi odehrávalo prohlížely.

Ani ony již dnes nežijí.

Jediný, kdo tenhe masakr přežil jsem já a zaměstnanci Továrny smrti. I když Ti byli podle mě mrtví ještě dávnou předtím, než tam začali pracovat.

A já bych byla mrtvá možná raději také, než tuhle bolest svým životem nést a dívat se venku na lidi, jak konzumují jejich těla a mateřské mléko, ukradené znásilněným matkám.

Jenže prý mám žít, prý mé utrpení neznamená nic, ve srovnání s utrpením těch bezbranných tvorů. Prý mám myslet na ně a ne na sebe.

A tak budu pokračovat ve své cestě životem s vírou v lidi, s vírou v to, že to všem brzy dojde.

Krátce potom, co jsme uvolnili místo pro kravičky, jsem se šla na jejich zabíjení podívat. Na to, co jsem viděla se připravit nešlo. Obrazovka zkresluje a tak si člověk prostě nedokáže představit, jak obrovský může být mladý býček, pověšený od stropu za zadní nohy.

Vešli jsme do místnosti, kde se nade mnou rozpínala těla několika obrovských stvoření. Jeden muž stál na vysokozdvižném vozíku a druhý právě dokončoval odřezávání hlavy.

Když odřízl poslední kousíček, na kterém zkrvavená hlava visela, vzal ji do rukou a zhrbený pod její tíhou, ji nesl směrem ke mně. Z plošiny zase druhý pán odhazoval kus vnitřností, které zrovna z těla býčka vykrojil, a tohle dopadlo také jen malý kousek odemě. Nevěřila jsem tomu, co tam vidím, bylo to jako z nějakého šíleného hororu.

Přesunula jsem se k malé kleci, do které bylo vidět malým prostorem pro prostrčení omračovací pistole. Zpoza toho prostoru se na mne na malý okamžik upřel pohled vyděšeného obrovského a tolik krásného tvora.

V ruce jsem svírala telefon a snažila jsem se to všechno natočit. Nemohla jsem nic dělat, žádné z těch zvířat zachránit.

Mohla jsem však, tyhle záběry dostat ven, mezi lidi. Ven, na obrazovky těch, kdo si kousky jejich těl kupují zabalené v úhledných plastových obalech s obrázky šťasných zvířat.

Jakmile přišla rána a ten býček se složil k zemi, mé tělo se přestalo klepat. V té chvíli jsem přestala cítit a stala jsem se jen kamerou, která natáčí, ale nemá žádné emoce, pocity, ani myšlenky.

Spousta lidí, se do tohohle stavu snaží dostat meditací a já bych si přála se do něj někdy dostat na jiném místě. Bylo to neuvěřitelné. Žádné pocity, žádné myšlenky. Nic. Jen já, přítomný okamžik, ta zvířata, hlasité zvuky, smrt a ti lidé.

Najednou jsem se nebála, najednou jsem necítila lítost, strach, ani odpor.

Všechno na malý okamžik přestalo existovat. Přesně tak, jako se to popisuje v knihách o meditaci.

Možná by lidé hledající tenhle stav mohli začít na jatkách místo v horách, myslím, že to fakt funguje.

Každopádně mé tělo bylo rychlejší než mysl a ještě ten večer si uvědomilo, čemu jsem jej vystavila.

Ráno jsem se probudila s velkou bolestí v krku - v psychologii se prý uvádí, jako příčina bolesti v krku to, že chcete něco říct, ale nemůžete. To docela sedí.

Sice jsem jim všem mohla zkusit říci, že by to dělat neměli. Nebo jsem na ně mohla začít křičet jak úžasné a snadné je veganství. Mohla jsem se s nimi začít prát a bránit všechna ta zvířata, ale vedlo by to jen k tomu, že by mě odtamtud hned vyhodili.

Psychicky jsem se potom cítila nad očekávání dobře ještě pět dalších dní.

Dolehlo to na mě všechno přesně pět dní po tom, co jsem se odtamtud vrátila a od té doby tam zemřelo dalších tisícosmset prasátek a okolo tisícsto kraviček.

Teď ležím v posteli a už ani nepláču.

Slzy, které mi vytékají z očí, to dělají úplně sami, bez mého vědomí.

Na tohle místo se vrátíme, abychom se rozloučili s dalšími, kteří v Továrně na smrt přijdou o svůj život. Kdy to bude a o co půjde, se podívejte na Blovice Animal Save na Facebooku.

Logo, které pro mě, pro Vás a pro ně uděl Fabian z mezinárodní organizace The Save Movement, záměrně obsahuje fialovou krávu.

Mléčné výrobky obsahují stejně krve, jako ty masné. Kráva Milka neexistuje.

A pokud mi nevěříte, pusťe si tohle video. Uvidíte na něm, jak do Továrny smrti přijelo nové zlomené telátko, aby jeho mléko mohlo být v naší čokoládě.

Pokud se na tomhle podílet nechcete, vyzkoušejte si na měsíc veganství. Když Vám nebude vyhovovat, vždy se k tomuhle životnímu stylu můžete vrátit.

Recepty zdarma na každý den najdete ve své schánce, když se zaregistrujete na webu www.veganskavyzva.cz, získáte tak i bezplatné poradenství.

Na to, kolik je v ČR podobných Továren, se můžete podívat na stránkách www.hlavanahlave.cz.

1,253 zobrazení